Klasická kytara - NĚCO O NÁSTROJI

Klasická kytara (také španělská kytara nebo jen španělka) je drnkací strunný
nástroj. Kromě klasické hudby se používá i ve folku.

Existuje od 17. století, započteme-li jejího předchůdce - barokní kytaru.
Vyvinula se především ze 3 nástrojů: z loutny, vihuely a z renesanční 5-strunné
kytary.

Ladění je běžně E-A-D-G-H-e, nástroj ale zní o oktávu níž než se píše.

Kytara se dnes vyrábí strojově, ale také ručně. Například ve Španělsku existují
rody, v nichž se různá tajemství řemeslné výroby předávají po generace (např.
rodina Toress). Řada dnes známých strojových výrobních technologií pochází právě
(obrazně řečeno) z domácí kuchyně nástrojařského řemesla. Výrobci kytar mají
hodně společného s ostatními nástrojaři, jako jsou houslaři a další. I oni
sbírají ta nejkvalitnější a nejvzácnější dřeva na výrobu svých mistrovských děl.
 

Jen těžko dnes potkáte někoho, kdo by neznal kytaru, jeden z nejoblíbenějších nástrojů současné doby a snad i celého prošlého století. Historie kytary je dlouhá a bohatá, není tedy ani možné přesně sledovat celý její vývoj.

Kytarové dějiny se začaly psát už ve chvíli, kdy pravěký lovec napjal luk a vyloudil na něj tón. První nástroje s tvarem podobným kytaře se objevují už na chetitských kamenných skulpturách v severní Sýrii asi kolem roku 1350 př. Kr. Po původu slova kytara bychom museli pátrat někde na Středním a Dálném východě.

Přibližně dnešní podobu dostala kytara koncem 18. století. Postupně vytlačila i loutnu, se kterou nějaký čas soupeřila o své místo na slunci, a stala se oblíbeným hudebním nástrojem hojně užívaným k doprovodu zpěvu, ale i nástrojem sólovým.

Zásluhou dnes již legendárních osobností, jakými byli Jimmie Rodgers nebo Carter Family, se začala kytara ve třicátých letech minulého století hojně objevovat i v „muzice amerických venkovanů“ a dominantním nástrojem zde zůstala prakticky dodnes.

Nedá se jednoznačně odpovědět na otázku, jak se kytara začátkem 20. století dostala z městského prostředí do horalské hudby a proč se stala na venkově tak oblíbenou. Podle pamětníků nebylo začátkem dvacátého století téměř možné najít v horách kytaru. Záhy se však rozšířila do hor neuvěřitelným způsobem. Tomu výrazně napomohly i zásilkové služby, které ve svých katalozích začaly společně s různými potřebami pro domácnost a farmářským náčiním nabízet také kytary. Dodání takového nástroje až do domu přišlo na pár dolarů.

Ve starých „string bandech“ (kapelách strunných nástrojů) dvacátých a třicátých let byla kytara doprovodným nástrojem. Jejím úkolem bylo udržovat základní rytmus se zdůrazněním basových tónů. Maybelle Carter později představila novou myšlenku: její kytara hrála melodii písně.

Jak na to?? - Na kytaru za pár hodin

čerpáno z - wikipedia - internetová encyklopedie