Housle jsou strunný smyčcový nástroj se čtyřmi strunami laděnými v čistých
kvintách: g, d¹, a¹, e². Mají hlubokou tradici v evropské klasické hudbě,
většina skladatelů jim věnovala důležitou část svého díla. Jsou nejmenší z
rodiny houslových nástrojů, která ještě mimo jiné obsahuje violu a violoncello.
Příbuzný smyčcový nástroj - kontrabas, však svou stavbou patří mezi gamby
(stejně jako např. středověký nástroj viola da gamba).
Stavba houslí
Trup
Trup neboli ozvučnici tvoří dvě mírně prohnuté desky, na krajích spojené s luby.
Na horní desce jsou vyřezané dva otvory ve tvaru písmene f (tzv. efa), které
umožňují lepší přenos zvuku z vnitřku houslí a ovlivňují tvar ohybu víka. Horní
deska se nejčastěji vyrábí z smrkového dřeva, luby a spodní deska jsou vyráběny
z javoru. Okraje desek jsou lemovány ozdobným vykládáním (tzv. výložkami), které
kromě estetické funkce částečně chrání desky před naštípnutím. U laciných modelů
jsou výložky jen naznačeny barvou.
Ze spodní strany víka, pod strunou g, je připevněna dřevěná lišta (tzv. basový
trámec) který pomáhá přenášet nízké frekvence na svrchní desku. Duše naopak
přenáší vysoké frekvence ze svrchní desky na spodní. Je vložena mezi obě desky v
místě pod strunou e. I nepatrná odchylka v jejím umístění má za následek
výraznou změnu barvy a intenzity tónu houslí. Duše také brání prohnutí obou
desek do vnitřku houslí.
Na levé straně víka je připevněn podbradek pro větší komfort při hraní. Většina
houslistů ještě používá tzv. pavouk, což je odnímatelná podložka, která se
nasazuje na spodní část houslí tak, aby netlačily na klíční kost.
Krk
Podrobnější informace naleznete v článku Krk (hudba).
Krk se vyrábí ze stejného dřeva jako spodní deska a luby, tedy nejčastěji z
javoru. Na jeho svrchní části je připojen hmatník z ebenového dřeva, u
levnějších nástrojů se používají lacinější druhy dřeva obarvené na černo. Na
konci krku se nachází količník zakončený šnekem, jehož estetická krása je znakem
kvalitní výroby. Struny jsou ke količníku upevněny čtyřmi kolíčky a jsou vedeny
přes malý pražec (začátek hmatníku) dále nad hmatník a přes kobylku do struníku.
Kobylka
Kobylka se vyrábí z javorového dřeva má několik důležitých funkcí:
Drží struny v určité vzdálenosti od hmatníku.
Její zaoblený tvar dovoluje, aby se smyčec dotýkal strun odděleně.
Přenáší vibrace strun na trup houslí.
Slouží jako akustický filtr – omezuje některé frekvence strun, které by
zhoršovaly tónové vlastnosti houslí. I malá odchylka v umístění kobylky má za
následek výraznou změnu charakteru tónu houslí (podobně jako v případě duše).
U kovových strun je obvyklá vzdálenost struny nad koncem hmatníku okolo 2,5 mm
pro strunu e2 a rovnoměrně se zvětšuje až po cca 4mm u struny g. U střevových
strun jsou vzdálenosti nad hmatníkem poněkud vyšší.
Struník
Struník je vyráběn ze dřeva, kovu nebo plastu a jsou na něj připevněny konce
strun. Ze spodní části struníku vede vlákno (zvané poutko), které je připevněno
k tzv. žaludu. Tím je zabezpečeno, že se struník nedotýká horní desky houslí. Na
struníku mohou být také připojené dolaďovače, které slouží k malým změnám výšky
tónu strun při ladění. Existují i struníky s vestavěnými dolaďovači.
Hlavní součástí smyčce jsou žíně napnuté mezi špičkou smyčce a tzv. žabkou. Žíně
lze povolovat a napínat pomocí šroubu u žabky a čas od času se musí namazat
kalafunou pro lepší tření se strunou. Výběr kalafuny a její množství nanesené na
smyčec se řídí podle použitých strun a podle stylu hry, měkčí kalafuny jsou
zpravidla tmavší, světlejší kalafuny bývají tvrdší. U nejlevnějších typů smyčců
se koňské žíně nahrazují syntetickými vlákny, které však mají horší užitné
vlastnosti. Dřevěná hůlka smyčce bývá obyčejně vyrobená z brazilového dřeva,
kvalitnější dřevo na smyčce je fernambukové. Dražší smyčce bývají zpravidla
vyrobeny technologií štípání dřeva přesně po letech, což zaručuje, že se nikdy
nezačnou prohýbat směrem do strany. Na mistrovské smyčce se při výrobě a
ozdobném vykládání žabky používají ušlechtilé a vzácné materiály, jako jsou
perleť, stříbro, zlato, slonovina, želvovina atd.
Struny
Houslové struny se dříve vyráběly z ovčích střev. Dnes se tyto struny používají
jen výjimečně některými interprety, kteří chtějí docílit autentického zvuku,
jaký měly housle v dřívějších dobách. Později se začalo na struny ze střev
přidávat kovové vinutí, což dovolovalo silnější záběry smyčcem a tím silnější
zvuk.
Moderní struny se skládají z jádra tvořeného syntetickým nebo kovovým vláknem a
z kovového vinutí (hliníkové, ocelové, stříbrné, chromové, titanové apod.)
Dnešní nejkvalitnější struny mají podobný teplý zvuk jako střevové struny a
zároveň se nerozlaďují ani při prudkých výkyvech teplot a dlouhém hraní, což
byla hlavní nevýhoda střevových strun.
Lak
Lak chrání housle před mechanickým a chemickým poškozením a plní i estetickou
funkci. Existuje mnoho receptur, hlavní součástí jsou přírodní pryskyřice
naložené v oleji nebo ethanolu. Další přísady mohou být:
mastix – pryskyřice stromu řečík lentišek (Pistacia lentiscus)
pryskyřice benzoová
šelak – přírodní živice získávaná z výměšků červa Tachardia lacca
sandarak – pryskyřice stromu sandarakovník článkovaný (Tetraclinis articulata)
kopál – fosilizovaná pryskyřice
jantar
dračí krev – přírodní barvivo získávané z různých druhů stromů
šafrán
terpentýn
propolis
Lak však nemůže vylepšit akustické vlastnosti houslí. Zvuk nenalakovaných houslí
se postupem doby zhoršuje (v souvislosti s degradací dřeva); lak pouze pomáhá
uchovat zvukové vlastnosti po dlouhou dobu. Na levné tovární a školní housle se
používají laky na bázi umělé pryskyřice (polyuretanové laky). Takové nalakování
je mnohem odolnější než tradiční olejové nebo dokonce lihové laky, lak schne v
porovnání s tradičními materiály rychle, ale tónová kvalita takto lakovaných
houslí je horší.
Velikosti
Délka standardních „čtyřčvrťových“ houslí je asi 58 cm, pro výuku dětí se
používají i menší housle: tříčtvrťové, půlové, čtvrťové atd. Toto označení je
ale jen orientační, kupříkladu skutečná délka půlových houslí je přibližně 51
cm. Pro výběr vhodné délky houslí platí jednoduché pravidlo: když má dítě housle
pod bradou, musí dlaní levé ruky dosáhnout na konec šneku tak, aby si vidělo na
špičky prstů.
Hra na housle
Das Ständchen od Carla Spitzwega
Housle se drží pod bradou a podpírají se levou rukou. Pravá ruka buď rozeznívá
struny smyčcem, nebo brnkáním (tzv. pizzicato). Housle nemají pražce jako
kytara, houslista tedy musí znát přesná místa, kam položit prst, aby zazněl
určitý tón.
Houslový prstoklad v první poloze
Prsty se značí od 1 (ukazováček) do 4 malíček. Číslo 0 znamená, že se má ve
skladbě hrát prázdná struna. Tabulka vlevo ukazuje, jakými prsty se hrají tóny v
první poloze. Prvním prstem se hrají celé tóny a, e¹, h¹, f² (sekce ohraničená
modrou značkou). Prvním prstem se hrají také všechny zmenšené a zvětšené tóny od
těchto tónů: as, ais, es¹, eis¹, b¹, his¹, fis². Stejně je tomu i u dalších
prstů; např. druhý prst: hrají se jím tóny h, f¹, c¹, g² a jejich zvětšené a
zmenšené varianty. Hraní zvětšeného tónu čtvrtým prstem se označuje jako tzv.
přesah.
Polohy
Poloha označuje vzdálenost levé ruky od začátku hmatníku; první poloha je
základní (viz tabulka vlevo). Druhá poloha znamená, že houslista hraje všemi
prsty o tón výše (má ruku dále od začátku hmatníku), tzn. hraje prvním prstem
to, co by v první poloze hrál prstem druhým, druhým prstem hraje to, co by v
první poloze hrál prstem třetím atd. Čím vyšší poloha, tím se hra stává
obtížnější, protože se vzdálenosti mezi jednotlivými půltóny zkracují (podobně
jako na kytaře), takže aby byl tón čistý, je zapotřebí stále větší přesnosti.
V houslové hře se nejčastěji používají první, třetí a pátá poloha. Houslisté
používají často různé polohy jednak pro usnadnění hry a také kvůli změně barvu
tónu. Například tón h¹ zahraný na struně d má temnější „violový“ zvuk než ten
samý tón zahraný na struně a. Hudební skladatelé těchto zvukových efektů často
využívají; například označení sul G znamená, že se má daná pasáž zahrát na
struně g.
Dvojhmaty
Dvojhmat znamená rozezvučení dvou strun najednou. Je daleko náročnější než hraní
jednoho tónu, protože houslista se musí soustředit na přesné umístění dvou prstů
(nebo jednoho prstu na dvou strunách). Trojhmaty a čtyřhmaty znamenají
rozezvučení tří resp. čtyř strun najednou. Kobylka je nahoře zaoblená, takže se
smyčec může dotýkat jen dvou strun najednou. To znamená, že houslista musí držet
při vícehmatech všechny prsty na místě, aby se struna mohla chvět i poté, co se
jí přestane dotýkat smyčec. Všechny tyto dvoj- a vícehmaty se mohou hrát i s
prázdnými strunami.
Vibrato
Vibrato je obvyklou houslovou technikou, která se vyžaduje při hraní naprosté
většiny skladeb. Když houslista hraje určitý tón, vibrata docílí tím, že jemně
pohybuje prstem tam a zpět, což má za následek drobné změny ve výšce tónu.
Vibrato dodá hře větší emotivnost a barvě tónu větší „sytost“. Dnes se jemné
vibrato používá i při přednesu barokních skladeb, ačkoliv se v té době používalo
pouze výjimečně.
Flažolety
Hraní flažoletů je jedna z náročnějších houslových technik.
Přirozené flažolety využívají vyšších harmonických frekvencí strun a hrají se
tak, že se houslista při hře jemně dotýká struny v její polovině, třetině,
čtvrtině apod. (prstem se nesmí dotknout hmatníku). Příklad: takto zahrané h² na
struně e (h² je ve třetině struny e) zní jako h³; takto zahrané a² na struně e
(a² je ve čtvrtině struny e) zní jako e4.
Umělé flažolety fungují na stejném principu jako přirozené, ale houslista
„uměle“ zkracuje délku struny tím, že jedním prstem mačká určitý tón (zkracuje
strunu) a druhým hraje flažolet. Příklad: hraním fis² na struně e a lehkým
dotykem h² (ve čtvrtině takto „zkrácené“ struny e), z houslí vychází tón fis4.
Smyčcové techniky
Housle vydávají silnější zvuk, když se smyčcem hraje s větším tlakem na struny
nebo rychleji. Pro barvu tónu a hlasitost je také důležitá vzdálenost smyčce od
kobylky: při hraní blízko kobylky se zdůrazňují vyšší harmonické tóny a zvuk je
ostřejší; naopak čím dál se hraje smyčcem od kobylky, tím je výsledný zvuk
jemnější. Existuje několik smyčcových technik, přičemž následující seznam není
vyčerpávající:
détaché – toto označení znamená, že se noty mají hrát odděleně. Zastavení smyčce
na struně utlumí vibrace a tím vznikne malá pomlka mezi notami. Détaché traîné
znamená, že se má hrát détaché tak, aby nevnikaly žádné pomlky mezi notami.
martelé – détaché s velmi silnými záběry smyčcem
collé – záběr začíná při silném tlaku na smyčec
legato – na jeden záběr smyčcem se hraje více not najednou
staccato – opak legata, záběr smyčcem začíná a končí náhle
spiccato – smyčcem se hraje každá nota odděleně, přičemž při každé notě smyčec
mírně odskočí od struny
sautillé – podobné spiccatu, ale smyčec vždy po struně poskočí několikrát
vlastní vahou a pružností, zazní tedy velmi rychle za sebou několikrát týž tón,
anebo rychlý sled tónů
col legno – smyčcem se hraje na struny dřevěnou stranou, ne žíněmi
Pizzicat
Pizzicato znamená, že se struny rozezvučí brnkáním prstu pravé ruky. V některých
skladbách se také objevuje pizzicato levou rukou.
Dusítko, sordinka
Houslová dusítka, vlevo je tzv. hotelové
Přidáním malého kovového, gumového nebo dřevěného dusítka na kobylku způsobí, že
se potlačí některé vyšší frekvence a housle mají tišší a hlavně jemnější tón.
Spíše než v sólové hře se tohoto efektu využívá v orchestrálních skladbách,
označení con sord. – z italského označení pro tlumítko: sordino. Existují také
masivnější „hotelová“ dusítka, která slouží k co největšímu zeslabení zvuku
houslí při cvičení, právě abychom svou hrou příliš nerušili ostatní hotelové
hosty.
Ladění
Housle se dají ladit dvojím způsobem: kolíčky nebo dolaďovači na struníku, které
umožňují pohodlné a přesné ladění. Dříve se housle ladily jen pomocí kolíčků,
většina houslistů dnes používá dolaďovač alespoň na struně e, která je nejvíce
napnutá a tím se i nejhůře ladí. Struna a se ladí nejdříve (v rozmezí 440 až 442
Hz), ostatní struny se ladí podle sluchu v čistých kvintách. V některých
případech se mohou některé struny o tón podladit nebo přeladit (tato technika se
nazývá scordatura a využívají jí některé skladby klasické i folkové hudby).
Péče o housle
Jako všechny hudební nástroje, housle vyžadují pečlivé zacházení. Na rozdíl od
většiny hudebních nástrojů se může na housle hrát i několik staletí, aniž by se
zhoršila jejich tónová kvalita.
Nejdůležitější je pravidelné stírání zbytků kalafuny z laku mezi hmatníkem a
kobylkou, protože po delší době kalafuna reaguje s lakem a snižuje jeho kvalitu.
Kalafunu je dobré také často odstraňovat ze strun, což zlepší zvukové
charakteristiky houslí. Líh je velmi dobré rozpouštědlo kalafuny, ale nesmí
přijít do kontaktu s lakem.
Při ladění nebo výměně strun se postupem času může vychýlit nebo posunout
kobylka, zpravidla dochází k jejímu postupnému vychylování ke hmatníku (směrem
dopředu), následně se kobylka začne prohýbat a tím se velmi zkracuje její
životnost a zhoršuje zvuk houslí. Doporučuje se pravidelně kontrolovat, zda
zadní rovina kobylky svírá pravý úhel s vrchní deskou houslí (vlivem opracování
kobylky do zužujícího se tvaru to při pohledu z boku potom vypadá, že je kobylka
mírně zakloněná). Kobylka se má opírat o vrchní desku houslí přesně v místech
mezi zářezy na vnitřních stranách otvorů ve tvaru písmene „F“. Na zamýšlená
místa dotyku strun s kobylkou ještě před natažením strun naneseme vrstvu grafitu
(stačí použít obyčejnou měkkou tužku). Struny potom déle vydrží (lépe kloužou a
nedochází tak k většímu mechanickému opotřebování) a rovnání kobylky je snazší.
Pokud se často uvolňují kolíčky, pomáhá jejich namazání bílou křídou nebo lépe
speciální tyčinkou k mazání kolíčků. Při častém hraní se doporučuje měnit struny
každé tři měsíce. Staré a opotřebované struny (nemusí to na nich být přímo
viditelné) mají velmi negativní vliv na kvalitu zvuku. Mimoto dochází k
rozladění strun. Toho si povšimneme když struny vyměníme - po výměně se totiž
položíme-li prst na místo na které jsme byli zvyklí ho pokládat ozve nepatrně
jiný (zpravidla vyšší) tón. Praskne-li nám při hře žíně, musíme ji odstřihnout -
vždy tak, aby konce stále zůstaly upevněny ve smyčci. Nikdy je nevytrháváme,
jinak by došlo k nadměrnému uvolňování žíní, což je důvod pro návštěvu houslaře
a nový potah smyčce. U žíní dochází k mechanickému opotřebení - povrch žíní se
zahladí, což je též důvod pro nový potah. Žíně se opotřebí v závislosti na
intenzitě hraní během i třeba jen dvou měsíců. Nutnost výměny poznáme tak, že
položíme smyčec před nakalafunováním na struny houslí, jež držíme pod bradou
mírně skloněny (ruka na hmatníku v 1. poloze je asi o 15 cm níže než při hře).
Pokud nám smyčec sám sklouzává dolů po strunách, je nutné ho nechat potáhnout.
Smyčec po skončení hry povolujeme, aby neochabovala pružnost dřevěné hůlky
(prutu).
Houslím neprospívají prudké výkyvy teplot a vlhkosti (hrozí prasknutí desek), z
tohoto důvodu se přechovávají v termoizolačních pouzdrech s měřiči vlhkosti, v
případě nutnosti se použijí zvlhčovače.
Historie
Předchůdcem houslí je středověká rubeba (rebec, rebeka), nástupce arabského
rabábu, fidéla a jí příbuzná lira da braccio. První housle začaly vznikat v
Itálii na počátku 16. století. Žádné se z té doby nedochovaly, ale jejich tvar
můžeme vysledovat z tehdejších kreseb. První moderní housle postavil podle všeho
Andrea Amati na objednávku od rodu Medicejských - byl požádán o stavbu nástroje,
který by byl vhodný pro pouliční hudebníky. Moderní housle rychle získaly oblibu
mezi všemi společenskými vrstvami a rozšířily se pro celé Evropě. Nejstarší
dochované housle vyrobil taktéž Andrea Amati, v Cremoně roku 1564. Snad
nejznámější housle „Le Messie“ (známé také jako „Salabue“) vyrobil v roce 1716
Antonio Stradivari. Nikdy se na ně nehrálo a dnes jsou vystaveny v Ashmolean
Museum v Oxfordu. Nejznámější houslaři žili v 16. až 18. století:
italská houslařská rodina Amati: Andrea Amati (1500-1577), Antonio Amati
(1540-1607), Hieronymous Amati I (1561-1630), Nicolo Amati (1596-1684),
Hieronymous Amati II (1649-1740)
italská houslařská rodina Guarneri, Andrea Guarneri (1626- 1698), Pietro
Giovanni Guarneri (Pietro da Mantova) (1655-1720), Giuseppe Giovanni Battista
Guarneri (známý jako filius Andreae) (1666-1739), Pietro Guarneri (Pietro da
Venezia) (1695-1762) a Bartolomeo Giuseppe Guarneri (Guarnerius del Gesu)
(1698-1744)
Antonio Stradivari (1644-1737), působil v italské Cremoně
Jakob Stainer (1617-1683), působil v tyrolském Absamu
Tvar houslí se od té doby prakticky nezměnil, udály se pouze se malé změny v
konstrukci (například se o něco prodloužil krk a hmatník, což umožňuje hraní
vyšších not). Housle vyrobené význačnými houslaři v tomto období jsou stále v
podstatě nepřekonané v kráse tónu a dodnes se vedou spory o tom, čím je to
vlastně způsobeno. Postupem času se rozvinula sériová výroba houslí (nejprve
manufakturní a posléze tovární), která jejich výrobu pronikavě zrychlila a
zlevnila, na druhou stranu se takovéto housle zdaleka nemohou měřit s
mistrovskými nástroji a slouží víceméně pouze pro školní účely. Manufakturní a
tovární nástroje vznikaly zhruba od 20. století také na našem území, nyní je
významným producentem nástrojů tohoto typu například Čína.
Použití v hudbě
Housle jsou úzce spjaty s vývojem evropské klasické hudby, většina hudebních
skladatelů jim věnovala podstatnou část svého díla, někteří z byli aktivními
houslisty (Bach, Haydn nebo Mozart).
Sólová hra
Nejslavnější skladby pro sólové housle (bez doprovodu) vznikaly v období baroka
(např. Bachovy Sonáty a partity). V hojné míře se v těchto skladbách využívají
dvojhmaty. Houslová sólová hra prodělala renesanci ve 20. století díky
skladatelům jako např. Bartók, Stravinskij nebo Hindemith.
První houslové koncerty (tj. sólové housle s doprovodem orchestru) se vyvinuly z
formy concerto grosso, kde koncertní mistr (sedící napravo u prvního pultu
prvních houslí) často hrál vlastní hlas. První skutečné houslové koncerty složil
Vivaldi a Bach. Z období klasicismu jsou významnými autory W. A. Mozart a Ludwig
van Beethoven, který pokládá základy romantického houslového koncertu –
přibližuje ho pojetím k symfonii. O tom svědčí i jeho délka – cca 40 minut.
Nejslavnější a nejhranější houslové koncerty z období romantismu zkomponovali
Bruch, Mendelssohn, Brahms, Sibelius, Čajkovskij atd. Snad nejslavnějším
houslistou a zároveň skladatelem byl Niccolò Paganini, který věnoval houslím
převážnou část své tvorby. Z houslistů 20. století můžeme jmenovat Fritze
Kreislera, Jaschu Heifetze, Davida Fjodoroviče Oistracha, Leonida Kogana,
Henryka Szerynga, Itzhaka Perlmana, Idu Haendlovou, Pinchase Zuckermanna, Hilary
Hahnovou, Maxima Vengerova atd.
Orchestrální a komorní hudba
Housle jsou základem každého symfonického i komorního orchestru, běžné jsou i
smyčcové orchestry. Už od doby baroka existují v orchestru dva samostatné
houslové hlasy: první housle (nejčastěji 16 hráčů) a druhé housle (14 hráčů).
Housle tvoří také nedílnou součást smyčcových kvartetů a kvintetů, časté jsou
také skladby pro housle, klavír a další smyčcové nástroje (tzv. klavírní trio
popř. klavírní kvartet). Nejčastější kombinací smyčcových nástrojů je ale
smyčcový kvartet, který sestává z dvou houslí, violy a violoncella. Pro toto
obsazeni existuje literatura již od doby klasicismu.
Další styly
Housle jsou důležité pro mnoho hudebních stylů jako folková hudba, pop, tango,
romská hudba, v menší míře i rock a jazz; v současnosti dokonce i pro
extrémnější styly jako např. black metal. Ve většině moderních stylů se však
používají elektrické housle.
čerpáno z -
wikipedia - internetová encyklopedie
Tento produkt byl přidán dne Sobota 21. červen 2008.