Cajon - NĚCO O NÁSTROJI

Cajón
cajon (čti kachón; španělsky bedýnka) je perkusní hudební nástroj původně pocházející z Peru. Standardní cajon má podobu dřevěné bedny s ozvučným otvorem na jedné straně, na níž se sedí a rukama bubnuje do přední ozvučné desky. Původně se pravděpodobně jednalo o bedýnku na přepravu ryb nebo pomerančů, na kterou bubnovali otroci poté, kdy byli donuceni své vlastní bubínky spálit.


Použití
Cajon je důležitou součástí latino-americké a peruánské hudby a pomalu se zabydluje také v dalších stylech ( folk, akustický rock, orientální hudba, . . . ) a jako rytmický doprovod k písním. Skvěle se hodí například do všech možných stylů akustické hudby, kde může nahradit všemožné blanozvučné hudební nástroje anebo napodobit zvuk jiných celodřevěných hudebních nástrojů. S výhodou ho lze také použít pro nácvik rytmu, hudební terapii, tanečně – sportovní aktivity, nebo jako výbornou pomůcku pro zábavu či relaxaci. To vše, díky jeho nenáročnosti a poměrně lehké, variabilníi konstrukci. Cajon nemá blánu, odpadá proto riziko jejího poškození a potřeba ladění a výměn blan. Je skladný a vždy k použití, cajonista může bez dlouhých příprav, například ladění, po vybalení, téměř ihned začít hrát.


Hra
Na cajón se hraje prsty a dlaněmi tak, že se bubnuje na ozvučnou desku nebo její hranu. Hráč přitom obvykle sedí obkročmo na nástroji a podle místa úderu na desku cajon zní. Zruční hráči na cajon umí na tento jednoduchý nástroj napodobit zvuk víceméně celé základní soupravy bicích, také conga, bonga, atd. Na cajon se dá hrát nejen rukama. Styl hry na cajon je individuální náležitostí, je možné zapojit nohy, paty, měnit barvu a tlumit ho lýtky, stehny, bubnovat také na neozvučné plochy, atd.


Konstrukce
Deska je na vnitřní straně polepena strunami, jejichž vibrace dodávají úderům typický zvuk bicí soupravy. Údery na cajon se rozdělují na vyšší tóny (horní část desky) a basy (střed desky). Kombinací těchto úderů se vytváří rytmika s typickými, mnohdy komplikovanými akcenty. Palmas, neboli v překladu tlesky, jsou dvojího druhu: „sordas“ – neznělé nebo tlumené a „claras“ – znělé, hlasitější. Volba podléhá rytmice a dynamice skladby. Hráči na palmas, nebo-li tleskači, se nazývají palmeros, ale kromě nich používají tlesky také tanečnice a tanečníci, například ve stylu flamengo.